Nemocnice na kraji města...

V jednom velikém žížališti žila jedna malá žížala. Byla úplně stejná jako stovky ostatních žížal v žížališti: Ráno vstala, umyla se, odžížalila se do práce, osm hodin hrabala chodbičky v zemi, potom si šla zaplavat do kaluže nebo do kosího fitka zahrát si přetahovanou, pak přišla domů, navečeřela se, podívala se v žížalovizi na zprávy a šla spát. A tak pořád stejně, den za dnem.

Ale tahle žížala byla přece jen v něčem jiná. V noci se jí zdály sny, krásné, barevné, o životě jiném než tom jejím, znepokojivé sny, po kterých se vždycky rozechvělá probudila, ležela ve tmě žížaliště, dívala se do stropu a přemýšlela. O svých snech, o svém životě, o tom, jak asi vidí svět kos z výšky...

Jednou zrána, když hrabala průzkumnou chodbu severozápadním směrem, se stalo něco zvláštního. Země se zahoupala, ozval se hrozný rachot a chodbička zpátky se zasypala. Žížala ležela bezmocně v zemi a přemítala, že už se jí asi nikdy nic zdát nebude a že se nedoví, jaké je to létat. Nevěděla, že ji právě nabral do lžíce bagr, který v okolí žížaliště těžil hlínu pro nedalekou kaolinku.

Bagr vysypal hlínu i s naší žížalou na pás, ten ji donesl do drtiče, který velký kus hlíny rozdrtil na drobnější. Žížala měla štěstí, ostré nože drtiče ji těsně minuly a ona vypadla na pás. Chvíli ležela bezmocně, rozhlížela se co se to děje, ale pak zvítězila její zvědavost a začala se žížalit na okraj pásu, který ji zatím unášel dále do hrozivého nitra kaolinky.

Konečně se jí podařilo doplazit se na okraj pásu, podívala se dolů a to neměla dělat. Z rychlého pohybu, na který nebyla zvyklá, se jí zatočila hlava a milá žížala spadla dolů. Naštěstí pro ni (a pro náš příběh) nespadla hluboko – jen o kousek níž vedl jiný dopravník, který vozil hotové kachlíčky na vypálení do pece. Žížala sebou plácla na kachličku, chvíli se na ní zmateně mrskala a pak, v zatáčce těsně před vjezdem do pece, se jí povedlo z kachlíčky spadnout na zem.

Těsně před vysokozdvižný vozík, který tudy vezl vypálené kachle do skladu. Ozvalo se jenom tiché "mlask", vozík si ani ničeho nevšiml a jel dál, a duše naší zvídavé žížaly tiše klesala do žížalího nebe.

Pás nad ní zatím lhostejně dovezl kachlíčky do pece, ta je vypálila a další pás je dopravil k výstupní kontrole. Pracovnice, která tam seděla, už chtěla žížalí kachlíčku vyhodit jako vadnou, ale šel kolem mistr. Tomu se vzory, které udělala žížala, zalíbily a donesl kachlíčku šéfovi. A tak továrna po čase začala vyrábět novou řadu kachlíček se zvláštním vzorem, který měl u zákazníků veliký úspěch. A nikdo nevěděl, že jej vytvořila malá zvědavá a nespokojená žížala.


Z této pohádky plynou dvě poučení:

Poučení první: Snažte se, aby tu po vás zůstal alespoň krásný vzor na kachlíkách.

Poučení druhé: Ale nejlepší je být vysokozdvižným vozíkem ;-)

linkuj.cz vybrali.sme.sk